Poznámky Pavla Preisnera k obrazům Michala Navrátila:                                                                                     

Stejně tak, jak mi uniká možnost verbálního uchopení Michalových obrazů, jsou unikavé jeho obrazy samy.

Není to čistá abstrakce a není to ani redukování reality do nějakého znaku. Pozitivní na obrazech Michala Navrátila je, že jsou nějaké, nikoliv nijaké.

Je to snad ubývání čehosi nebo přibývání něčeho. Je to definitivní pozastavení ustalování se paralelní reality. Reality malby. Proto nám tvary a barvy na Michalových obrazech můžou evokovat cosi povědomého.

Jak jsem na začátku použil slova uchopení, musím teď užít slova ne-pojmenování. Obrazy Michala Navrátila nepojmenovávají, ale evokují, sugerují.

Američtí abstraktní expresionisté na přelomu 50. a 60. let minulého století malovali rychle. Rychle proto, aby vznikající obraz nemohlo korigovat racionální myšlení. Michal Navrátil maluje pomalu, protože je mu to vlastní. Racionální myšlení dokáže přepnout na režim spánku. Výsledkem je spontánní malba vybízející k meditaci. Je to básnění barvou a tvarem, představující realitu v uvozovkách. Michalovy obrazy jsou barevně přitažlivé a rukopisem noblesní. Jakoby se na chvíli zastavilo odvíjení filmu v promítačce – na plátně tak elegantně cosi povědomě nepovědomého zůstává...

Pavel Preisner