Novela Vladimíra Körnera má k šumperskému divákovi blízko. Především proto, že autor situoval děj na tehdejší česko – německo – polské pomezí, na místo nacházející se nedaleko Šumperku.

Kniha kolísá kdesi mezi baladickou prózou a dobrodužným příběhem, který vypráví o neklidné době těsně po skončení 2. světové války, kdy se několik werwolfů, tedy nacistických fanatiků, stále ještě nesmířilo s tím, že hitlerovský režim padl. Právě taková skupina, nerozpakující se zabít kohokoliv, kdo jí přijde do cesty, se rozhodne přečkat zimu právě na statku Berhof, samotě naprosto odříznuté od světa. Na statku žije čerstvý vdovec se svou německou milenkou a dcerou Ulrikou. Vztahy mezi nacisty a jejich vězni se postupně proměňují do té míry, že dívka může odejít do města nakoupit a přes výhrůžky smrtí pro ni i její blízké se jí podaří spojit se skupinou Čechů, kteří nakonec Němce po dlouhém boji přemohou.

V roce 1973, kdy kniha vyšla, napsal recenzent Fedor Soldán, že Körner nepokrytě fandí nacistickým vrahům. To samozřejmě nebyla pravda. Autor je popsal jako postavy negativní, ale zároveň si uvědomoval i jejich složitou situaci uprostřed ne-přátelského světa. Rozhodně je neobhajuje, ovšem jako hrdinové nejsou vykresleni ani jejich protihráči. Jedinou kladnou postavou je silně věřící Ulrika a jejíma očima jsou veškeré události nahlíženy.

V roce 1983 vznikl na základě této látky stejnojmenný film, který režíroval Jiří Svoboda a v jedné z rolí excelovala Jana Brejchová. Pro šumperské divadlo připraví inscenaci Zánik samoty Berhöf režisér Petr Štindl.

Recenze z deníku Právo, čtvrtek 13.8.2009

Není smíru a míru v poválečných Sudetech

Zánik samoty Berhof ve znamenité divadelní adaptaci Venduly Borůvkové a Petra Štindla

Už jsem si toho všiml u inscenace Erbenovy Kytice. V šumperském divadle se dějí nevídané věci.
Minimálně třemi inscenacemi – Kyticí, Hvězdami na vrbě a také Zánikem samoty Berhof Petra Štindla – se letos vysoko vyhoupli nad obzor letitého průměru. A září.
Nechybí ani pozvání na přehlídku regionálních scén České divadlo v Praze. Právem. Štindl se nezalekl znamenité filmové předlohy Jana Svobody z roku 1982(!) a napínavý, ale hlavně naléhavý příběh ze Sudet roku 1945 přenesl s Vendulou Borůvkovou na jeviště.

Krajina bez lidí

V Šumperku mají nos na témata, která se opírají o regionální reálie. Úspěšná při znovuotevření požárem v 90. letech zničeného divadla a jeho zachování kultuře – proti názoru mafiózně bezkulturních podnikatelských kruhů – byla již inscenace Kaplického Kladiva na čarodějnice. Také Zánik samoty Berhof je svázán se Šumperskem, s jeho jesenickou částí v okolí Branné a Ostružné. A s rokem osvobození, ještě před odsunem Němců, s poslední nadějí třetí říše, jíž se staly záškodnické partyzánské akce vesměs mladistvých, ale o to fanatičtějších werwolfů.
Invenční volbou režiséra, kterému se v posledních letech daří jedinečné inscenace v Hradci Králové (Mefisto), ve Zlíně (Andělé všedního dne), ale i jinde, jsou úryvky skladeb heavymetalové skupiny Laibach. Příběhu dodávají germánskou ponurost, temnotu, napětí.
Vždyť přece vlkodlakové – napůl lidé, napůl šelmy – odvozovali svůj původ od starogermánských mytologických run. V historii tajných sdružení toho jména od středověku až po konec druhé světové války škodili vetřelcům i domácím nepřátelům.
Ani proti nim nestáli vždy lidé morálně čistí. I když to bylo ještě před velkou devastací pohraničí, z něhož původní obyvatelstvo bylo vyhnáno; nejprve Češi a Židé, potom Němci. Kdo pamatuje rozpadlé vesnice Šumperska konce 50. let, dodnes ho mrazí v kříži…

Hříchy střední Evropy

Zánik samoty Berhof je jedním z velkých prozaických opusů Vladimíra Körnera. Spolu s Kočárem do Vídně Jana Procházky je to patrně nejlepší česká sebereflexe konce sporného času válečných útrap a typicky čecháčkovského ex post revanše. Štindlův záměr dokonale naplňují Bohdana Pavlíková v roli řádové sestry Salome, Igor Bareš jako trestající Poručík, Petr Komínek – horský chalupník na Berhofu Habiger, Marie Vančurová – jeho dcera Ulrika, Olga Kaštická coby rozdychtěná děvka Tylda a v rolích bezcitných, vraždou posedlých, a přece zoufalých werwolfů Jiří Bartoň* a Václav Vítek…
Pohlédnout do zrcadla vlastní historie je stále obtížnější. Necítíme potřebu zabývat se jí důkladněji v základním školství. Ještě že hříchy střední Evropy připomenou občas divadlo, film nebo televize.

Jiří P. Kříž

* má být František Čachotský