Co se stane, když je pod podlahou bytu, kde bydlí prostinký posunovač hodinových rafií, trezor se státním pokladem? Navíc, když je trezor vybaven nedobytnými dveřmi, ovšem na zabezpečení jeho stropu už nezbyly peníze. Není divu, že se okamžitě objeví někdo, kdo by rád Matěje zneužil a jeho prostřednictvím majetek nedozírné hodnoty získal. Matěj se nakonec rozhodne poklad ukrást... Ale ten, kdo zcizí velkou sumu, nemusí být nutně okolím považován za zloděje. Ten, kdo má peníze, má především moc a není vyloučeno, že se může stát třeba vůdcem národa. Když už má všechny národní peníze...

Komedii Matěj Poctivý napsali společně Ladislav Klíma a Arnošt Dvořák. Premiéra se odehrála v pražském Stavovském divadle 22. února 1922. Téma korupce a úplatnosti politiků a satira na soudobou společnost byly ovšem natolik šokující, že hra na repertoáru dlouho nevydržela. Už třetí den po premiéře zaslala Československá obec novinářská vedení Národního divadla dopis, ve kterém protestovala proti karikování žurnalistů (podobně dotčeni se cítili zástupci i jiných profesí) a žádala stažení hry. Vedení tlaku ustoupilo a kompromisem byla okleštěná (a neúspěšná) verze uvedená v listopadu roku 1923 pod názvem Matějovo vidění.

Inspirace lidovými báchorkami a jejich symbolismem přivádí na scénu i dvě postavy, které svádějí boj o Matějovu duši a tím otevírají i téma svobody člověka – na jedné straně materialistický Čert a na straně druhé naivní Světluška odmítající veškeré pozemské statky. Témata a motivy obsažené v Klímově a Dvořákově satirické hře jsou neustále velmi aktuální a mají co říci i současnému divákovi. Šumperské divadlo se vrací k původní verzi Matěje Poctivého, kterou nastuduje režisér Ondřej Elbel.

Osoby a obsazení:

Divadelní noviny č. 5, ročník 18, ze dne 3.3.2009

Poctivá porce složitého moralizování

Šumperské divadlo se rozhodlo v inscenaci jen výjimečně uváděné divadelní hry Matěj Poctivý dvojice Dvořák Klíma akcentovat především Klímovy filosofické názory. V divadelním programu je přetištěna předmluva ke hře, ve které oba autoři popisují své role a Ladislav Klíma se v ní hlásí k „ideologii“. Tento autorský text doplňuje výtah z nedávné bakalářské práce Barbory Hebelkové, která Matěje Poctivého vykládá jako zhmotnění Klímovy filosofie češství, svobody a cesty za štěstím.

Satirická fantaskní hra je sice v Šumperku aktualizována moderním tunelováním, korupcí a vůbec všeobecnou zkažeností a lhostejností, jako by ale inscenátoři zapomínali, že je to především divadlo, a s veseloherními ambicemi! Režisér Ondřej Elbel (je zároveň dramaturgem i scénografem) se zaplétá do pokusu převést na jeviště Klímovu svéráznou filosofii, motivace postav k jakémukoli jednání se však ztrácí. Ani poučení diváci myslím neodhalí, proč se někdo na scéně smál a proč někomu jinému teklo do bot. O netradičním či hravém využití divadelních prostředků si můžeme nechat jen zdát, přestože sám Klíma prostřednictvím postavy Světlušky propaguje filosofii ludibrionismu (se vším si hrát!!).

Scéna je po celou dobu stejná: neforemná hromada, na kterou se Lukáš Matěj (Matěj) a Jiří Bartoň (Čert) těžko vylézá, před dřevěnou zdí – plotem. Tam najde Matěj státní poklad, vězení i místo k řečnění. Lukáš Matěj v roli Matěje není nějaký prosťáček, ale chápavý sympaťák, vedle svých kolegů však herecky zapadá. Zastiňuje jej po penězích toužící Hedona (Bohdana Pavlíková) spolu s trojicí Velekněz (Olga Kaštická), soudce (Jiří Konečný) a Vůdce národa (Petr Komínek). Všichni tři jsou s kamennými tvářemi přesní a ironičtí v promluvách plných bonmotů; jejich výkon bohužel poškodí trapně ochotnickým způsobem provedená opilecká scénka. Perličkou je vystoupení Krále (Stanislav Waniek), předávajícího funkci Matějovi ve stylu roztřesených vladařů z filmových pohádek.

Nejvýrazněji působí postavy Světlušky a Čerta, dvou protikladných životních postojů. Díky programu je divákům nabízena interpretace inscenace jako teorie morálky, moralismu a nadmoralismu, ve kterém není ani morálka ani antimorálka, jen Světluška, která na všechno dělá dlouhý nos. Vendula Fialová jako chichotavá Světluška osvěžuje upachtěnou vážnost svého protipólu a ovládá jeviště v zářivě růžové paruce, vyzývavě nevinných růžových minišatech, podkolenkách a s křídly. Čert Jiřího Bartoně naopak působí jako přepečlivý a nervózní státní úředník (když si odmyslíme rudě nalakované nehty a černočervené oblečení). Světluška ani Čert nám sice nezahrají konflikt mezi nadmorálností a imorálností či podobnými pojmy, ale aspoň oni dva si trochu hrají se světem, potažmo jevištěm. Kromě své proklamované bezstarostnosti a pragmatičnosti jsou koneckonců ženou a mužem (Matěj si logicky všímá víc ženy).

Při uvedení v roce 1922 vyvolaly nevoli především karikatury zkorumpovaných novinářů. Ondřej Elbel tvrdí, že jen zkrátil první — útočnější — verzi hry a trochu ji poupravil, ale v podstatě tohle téma až na dva výstupy nemastné neslané novinářky vynechal. A pokud jeho rozvleklou inscenaci drží něco pohromadě, není to zdramatizované filosofické poselství, ani poznání, jak se „lid“ nechává ovlivňovat, ale jakýs takýs děj — snaha Hedony urvat muže s pokladem.

ADELA JANOVSKÁ

Divadlo Šumperk — Arnošt Dvořák a Ladislav Klĺma: Matěj Poctivý. Úprava, režie, scéna Ondřej Elbel, kostýmy Kateřina Bláhová, hudba Josef Klíč. Premiéra 24. ledna 2009.