Šumperské divadlo znám téměř celý svůj život. Jako žák 5. ZŠ jsem na školních představeních oceňoval hlavně to, že se nemusíme učit. Je pravda, že už tehdy mě někteří herci dokázali zaujmout a já se těšil na jejich herecké výkony. Jako dospívající jsem měl možnost párkrát se na jevišti alespoň mihnout. Také pamatuji cestu do školy kolem dýmajícího divadla, které bylo na dlouhé roky opevněno žlutou ohradou. Velké divadlo se přemístilo do malého D 123 a já na pedagogickou fakultu do Ostravy. To už jsem ale s obdivem sledoval šumperská představení a celý tento svět mě velmi lákal. A tak jsem po dostudování v Ostravě začal v Šumperku hrát u ochotníků - kde působím dodnes. Jako pohádková Jezinka jsem do divadla strčil dva prstíčky a najednou mě zde měli celého coby herce. Pár let mi to vydrželo. Poté se ze mě stal na dlouhá léta učitel. Teď se ze mě stal herec. A budeme-li se držet této logické řady, je jasné, čím budu potom a potom a potom...