Není smíru a míru v poválečných Sudetech

Zánik samoty Berhof ve znamenité divadelní adaptaci Venduly Borůvkové a Petra Štindla

Už jsem si toho všiml u inscenace Erbenovy Kytice. V šumperském divadle se dějí nevídané věci.
Minimálně třemi inscenacemi – Kyticí, Hvězdami na vrbě a také Zánikem samoty Berhof Petra Štindla – se letos vysoko vyhoupli nad obzor letitého průměru. A září.
Nechybí ani pozvání na přehlídku regionálních scén České divadlo v Praze. Právem. Štindl se nezalekl znamenité filmové předlohy Jana Svobody z roku 1982(!) a napínavý, ale hlavně naléhavý příběh ze Sudet roku 1945 přenesl s Vendulou Borůvkovou na jeviště.

Krajina bez lidí

V Šumperku mají nos na témata, která se opírají o regionální reálie. Úspěšná při znovuotevření požárem v 90. letech zničeného divadla a jeho zachování kultuře – proti názoru mafiózně bezkulturních podnikatelských kruhů – byla již inscenace Kaplického Kladiva na čarodějnice. Také Zánik samoty Berhof je svázán se Šumperskem, s jeho jesenickou částí v okolí Branné a Ostružné. A s rokem osvobození, ještě před odsunem Němců, s poslední nadějí třetí říše, jíž se staly záškodnické partyzánské akce vesměs mladistvých, ale o to fanatičtějších werwolfů.
Invenční volbou režiséra, kterému se v posledních letech daří jedinečné inscenace v Hradci Králové (Mefisto), ve Zlíně (Andělé všedního dne), ale i jinde, jsou úryvky skladeb heavymetalové skupiny Laibach. Příběhu dodávají germánskou ponurost, temnotu, napětí.
Vždyť přece vlkodlakové – napůl lidé, napůl šelmy – odvozovali svůj původ od starogermánských mytologických run. V historii tajných sdružení toho jména od středověku až po konec druhé světové války škodili vetřelcům i domácím nepřátelům.
Ani proti nim nestáli vždy lidé morálně čistí. I když to bylo ještě před velkou devastací pohraničí, z něhož původní obyvatelstvo bylo vyhnáno; nejprve Češi a Židé, potom Němci. Kdo pamatuje rozpadlé vesnice Šumperska konce 50. let, dodnes ho mrazí v kříži…

Hříchy střední Evropy

Zánik samoty Berhof je jedním z velkých prozaických opusů Vladimíra Körnera. Spolu s Kočárem do Vídně Jana Procházky je to patrně nejlepší česká sebereflexe konce sporného času válečných útrap a typicky čecháčkovského ex post revanše. Štindlův záměr dokonale naplňují Bohdana Pavlíková v roli řádové sestry Salome, Igor Bareš jako trestající Poručík, Petr Komínek – horský chalupník na Berhofu Habiger, Marie Vančurová – jeho dcera Ulrika, Olga Kaštická coby rozdychtěná děvka Tylda a v rolích bezcitných, vraždou posedlých, a přece zoufalých werwolfů Jiří Bartoň a Václav Vítek…
Pohlédnout do zrcadla vlastní historie je stále obtížnější. Necítíme potřebu zabývat se jí důkladněji v základním školství. Ještě že hříchy střední Evropy připomenou občas divadlo, film nebo televize.

Jiří P. Kříž